Stručná historie Smržovky

Smržovka je obec, která má dnes 3550 obyvatel a zhruba 1200 budov. Leží v  Jizerských horách v Libereckém kraji, při říčce Kamenici na silnici mezi Jabloncem nad Nisou a Tanvaldem, v nadmořské výšce 585 metrů.

 

Její jméno vzniklo substantivizující příponou -ka z přídavného jména smržová, tj. hora, porostlá lesem, v němž roste hojně smržů. Němečtí osídlenci, pozvaní majitelem panství, toto jméno slyšeli, ale správně jej nepochopili a spletli je s názvem husitské zbraně smržovky neboli řemdihu, což byla palice, která měla na tlustém konci železné paprsky nebo špičky a vzdáleně byla podobná smrži. Německy se proto nazývala Morgenstern (= hvězda jitřenka; později byl tento název přenášen na věci, jejichž podoba byla srovnávána s jitřenkou). Pod vlivem českého jména byl teprve v 2. pol. 17. století vkládán do německého jména smysl Morchel = smrž. Tak se dostal smrž na obecní pečeť a vždy častěji bylo psáno Morchenstern místo Morgenstern. Ve znaku je smrž dodnes, stejně jako dvě zlaté hvězdy, připomínající jitřenku.

Vznik Smržovky je spjat s počátky kolonizace Jizerských hor v 1. polovině 16. století. Prvotní osídlenci hovořili německy, neboť většinou přišli z německé strany Krušných hor, ale od počátku tu žily obě hlavní etnické skupiny v Čechách, jazykově česká a německá, vedle sebe jako poddaní českého krále, podílely se na přeměně lesnatých kopců na zemědělskou půdu a sdíleli spolu nepřízně osudu i šťastnější období rozkvětu.

Území v tehdejším Boleslavském kraji, na němž Smržovka vznikla, bylo součástí panství Semily, jež ještě v 15. století vlastnil český šlechtický rod Valdštejnů, poté Smiřičtí. Po bitvě na Bílé Hoře  (1620) bylo panství Smiřickým zkonfiskováno a r. 1622 byl do jeho držby uveden Albrecht z Valdštejna. Od r. 1635 se vlastníkem Smržovky stala hrabata Desfoursové, později Desfours-Walderode, a ta ho vlastnila až do r. 1848, značnou část pozemkového vlastnictví pak v modifikované podobě jako velkostatek až do konce 2. světové války.

Stejně jako jinde v Čechách, i na semilském a později po jeho oddělení na smržovském panství, si majitel, který zosobňoval vrcholnou autoritu, najímal na výkon nejrůznějších správních funkcí zaměstnance, především z řad nižší šlechty a měšťanstva. Tito úředníci spravovali panství po stránce soudní, ekonomické a fiskální. Samospráva byla původně organizována kolem rychet. Rychtáři, kteří byli nejenom nejnižšími úředníky vrchnosti, ale zároveň představiteli samosprávy, měli k výkonu své funkce k ruce několik vesnických konšelů. A právě Smržovka byla jedním z míst, kde se rychta nalézala, první známý rychtář byl Christian Posselt v r. 1647. V r. 1683 tu byl zřízen vrchní soud pro celé panství, smržovský rychtář se nazýval vrchním rychtářem. Co víme o ostatních obyvatelích? Ze soupisu poddaných podle víry z r. 1651 se mnoho konkrétního o panství Semily nedozvíme. Je však jisté, že obyvatelstvo bylo v předbělohorské době z největší části protestantské, a částečně zůstalo i po vypovězení evangelického faráře po Bílé Hoře. Dřevěný katolický kostel byl postaven až v závěru Třicetileté války (1618-1648). Tehdy už se obyvatelstvo začalo vlivem rekatolizačního procesu více či méně dobrovolně přiklánět ke katolicismu, jediné legální konfesi v zemi.
 

Počty obyvatel v jednotlivých lokalitách můžeme zjistit lépe až z Berní ruly, prvního českého pozemkového katastru, který byl pořízen v následujících letech. Ta uvádí, že se na panství Semily nacházela 2 městečka a 19 vesnic. Berní rula ale zachycuje jenom ty obyvatele, kteří vlastnili nějaký zdanitelný (tedy nemovitý) majetek. Podle ní bylo ve Smržovce 19 sedláků, 15 chalupníků a 12 tzv. zahradníků. Obyvatelé Smržovky se také často přiživovali vykonáváním řemesel, což byla nutnost, daná malým výnosem půdy v horské oblasti.

Nejčastější řemeslo bylo tkalcovství, tkalců je ve Smržovce zachyceno 8, ale také také soustružnictví. Již tehdy ovšem v okolí Smržovky působila řada skelných hutí, které stály na počátku slavné éry smržovského skla.

 V roce 1662 bylo smržovské zboží odděleno od semilského panství, r. 1678 se z ní stal svěřenský statek (tzv. fideikomis). Po požáru hospodářského dvora s pivovarem se na počátku 18. století začalo budovat nové hospodářské a správní centrum vrchnosti včetně tzv. Zámečku, jež sloužil jako letní sídlo vrchnosti. Vedle stál dům pro úřednictvo, kde byla i vrchnostenská kancelář. Ten byl v roce 1974 zbořen i s pivovarem. V blízkosti ležela ještě další hospodářská stavení.
 Podle Tereziánského katastru, který vznikal od druhé dekády 18. století, patřil k smržovskému statku ještě Tanvald, Lučany nad Nisou, Nová Ves nad Nisou, Horní Černá Studnice, Janov nad Nisou, Jiřetín pod Bukovou, Albrechtice, Mariánská Hora, Antonínov, Horní a Dolní Maxov, Josefův Důl a Horní Josefův důl, Karlov, Hrabětice a Desná. Ve Smržovce tehdy bylo 87 hospodářů. Charakteristika hospodářské situace není příznivá: „Pole jsou špatná, kopcovitá a kamenitá, nelze je orat, ale jen okopávat. Poddaní na ně vynášejí hnojivo v putnách. V neúrodných letech je zde velká bída a velké kontribuční nedoplatky“. Nejen neschůdný terén, nevhodné složení půdy, ale také drsné horské podnebí způsobovalo, že bonita polí byla označena jako nejhorší. Jako „adminikula“ čili možné přilepšení je uváděno především dobytkářství, předení a různé komerční možnosti. Ještě tehdy bylo tkalcovství nejzastoupenějším řemeslem. Co se týče vrchnostenského hospodaření a majetku, pivovar měl produkci 388,5 sudu piva ročně. Byly tu také panské hospody, sklárny a masné krámy. Původních 7 mlýnů (z toho jeden obecní ve Smržovce) bylo rozmnoženo po r. 1721 o dalších 8, jeden z nich opět ve Smržovce. Oba smržovské mlýny pracovaly na nestálé vodě.

Zatímco v předcházejím období byli smržovští farníci odkázáni na faráře ve Bzí, od r. 1736 byla při kostele sv. Michaela archanděla zřízena vlastní fara. Původní kostel byl přestavěn v pozdně barokním slohu v 2. polovině 18. století. Po Tolerančním patentu (1781) se otevřely dveře i protestantským vyznáním. První evangelický kostel byl ale ve Smržovce vystavěn až r. 1903.
 

 Po polovině 18. století stálo ve Smržovce již 143 domů. S osvícenskými reformami císařovny Marie Terezie (1740-1780) a jejího syna, císaře Josefa II. (1780-1790), který dokonce r. 1766 Smržovku navštívil, se mnohé ve Smržovce počínalo měnit. Dochází k číslování domů (1771), objevuje první městský chirurg (1777).

Podle Schallerovy Topografie Čech z r. 1786 měla Smržovka již 333 popisných čísel, což svědčí o rychlém rozmachu.

Podobu panství před rokem 1848 zachytil ve svém popisu Čech J. G. Sommer. Celková plocha panství byla téměř 14300 jiter ( = 8 229,65 ha). Z toho necelé dvě třetiny tvořil bývalý dominikál, tedy půda, která patřila a byla spravována výhradně majitelem panství, respektive jeho úředníky. Dominikál ve své velké většině také zůstal po revoluci v r. 1848 v rukou bývalého majitele celého panství, na rozdíl od rustikálu, půdy před r. 1848 obdělávané poddanými. V r. 1833 tu žilo 2550 obyvatel v 471 domech, v r. 1848 2975 obyvatel v 515 domech, v r. 1878 4551 obyvatel v 670 domech.
 

Revoluční rok 1848 způsobil pád patrimoniálního systému, který soustřeďoval veškerou správní a soudní moc nad obyvatelstvem jednotlivých panství do rukou jejich majitelů. Staré územní dělení podle panství a statků bylo zrušeno a výkonu správy se ujal stát, který zřídil síť okresů soudních, finančních, politických. I ve Smržovce bylo zvoleno obecní zastupitelstvo, prvním starostou se stal Anton Fischer (1850). Původně bylo sídlo okresního úřadu ve Smržovce, ale kvůli nevhodnosti prostor bylo přeneseno do Tanvaldu, při dalších správních změnách v tomto okresu Smržovka i nadále setrvala. Tehdy byl také ke Smržovce připojen Jiřetín pod Bukovou, jenž se jako obec osamostatnil až v r. 1992.

Po roce 1848 také docházelo k dalšímu rozmachu průmyslu. Nepříznivé přírodní podmínky byly příčinou, proč se tu v minulosti nevyskytovali velcí držitelé půdy a proč byla úrodná země rozparcelována na řadu drobných kousků. V těchto hospodářstvích byla jediným kusem dobytka většinou jedna kráva nebo koza. Proto tu byl dostatek volné pracovní síly, nezbytné k průmyslové výrobě. Ta již ve zmíněném roce dosahovala pozoruhodného rozsahu.

Šlo především o sklářství. Rozsáhlé lesy odedávna poskytovaly dřevo, nezbytné ve velkém množství pro provoz sklářských hutí jako palivo i jako surovina na výrobu potaše. Později se tu začaly vyrábět malé skleněné výrobky, které se postupně prosadily i na světových trzích. Šlo zejména o výrobu skleněných perel a korálků a také broušení skla (první zpráva o brusírně 1753). Skelná huť vyráběla hyalitové sklo, malované sklo, bižuterii, lustry, a dále tu byla továrna, kde byly jednotlivé druhy galanterie sestavovány. Celkem pracovalo kolem r. 1848 v této oblasti 14 mačkářů, 40 foukačů skla, 1579 brusičů, dále zde byli zaměstnáni zlatiči a jiní specialisté. V dílně na výrobu lustrů pracovalo 1923 osob. K tomu lze ještě přidat 4 malíře porcelánu. O obchod s tímto zbožím v místě se staralo 8 obchodníků, ovšem dálkovým obchodem se jich zabývalo 56.

Jiným odvětvím, které mělo kořeny v minulosti, bylo tkalcovství. Len, jemuž se v oblasti dařilo, bylo nejprve podomácku zpracováván, po zrušení lnářských tkalcovských cechů (1784) se tkaní stalo volnou živností a postupně se byl pohlceno tovární výrobou. Rozšířilo se i na jiný materiál, a tak se Priebschova přádelna bavlny (zal. 1834) posléze stala největším textilním podnikem v zemi. V minulosti byly průmyslové podniky vesměs poháněny vodní energií, kterou dodávala říčka Kamenice, později i párou a elektřinou. 

Sklářství bylo také hlavní příčinou rozmachu Smržovky. Zatímco před r. 1774 byla ještě vesnicí, v roce 1849 se stala tržištěm (Marktplatz) a první jarmark neboli výroční trh se konal ještě téhož roku. Na konci prosince 1868 byla Smržovka povýšena císařským rozhodnutím a ministerským výnosem na městys (Marktgemeinde). V roce 1905 se pak dočkala statutu města a obdržela městský znak.                                                                                                                 

Spojení rychle se rozvíjejícího sídla se světem zprostředkovávala nejprve pošta, pak krkonošská silnice vedoucí od Jablonce na Tanvald (1848-9). V r. 1875 byla postavena železniční trať Tanvald-Železný Brod, do Smržovky však byla zavedena až v r. 1894, kdy byl otevřen nový úsek včetně proslulého viaduktu.

V obci byly zřízeny spořitelny a bankovní filiálky (Obecní spořitelna, Občanská záložna, Kreditanstalt der Deutschen, Zemědělská úvěrová banka pro Čechy, Česká průmyslová a hospodářská banka), Smržovka byla plynofikována (1897) a zřídila si elektrické osvětlení ulic (1900). Obecní úřad (radnice) byl postaven r. 1866. Byla tu umístěna policejní stanice (zal. 1870), úspěšně se rozvíjelo německé školství. Stála tu lékárna, telegrafní a telefonní úřad a chorobinec.
 
Průmyslový rozvoj však měl i druhou, méně přívětivou tvář. Celkové špatné životní podmínky nejchudších vrstev, způsobené první velkou hospodářskou krizí v 70. letech 19. století, které zapříčinily vlnu emigrace, se projevily i zde, a z okolí Smržovky se vystěhovalo do Brazílie několik set osob zhruba ve třech vlnách v letech 1872, 1873 a 1876.

Pracovní podmínky ve fabrikách také vedly k nespokojenosti zaměstnanců. Nejvýznamnější ze stávek se odehrála v r. 1890, kdy se jí účastnilo 2000 brusičů a na jejíž potlačení byla povolána policie i armáda. Do sbírek a darů na pomoc nejpotřebnějším přispěl i Theodor Desfours částkou 1000 zl. Ve Smržovce byla podpora přidělena 664 osobám.

Převratné změny se dotkly i společenského a kulturního života. Ve Smržovce působila řada osobností, z nichž nejvýznamnější byla vynikající překladatelka české poezie, především Vrchlického, česko-německého původu Marie Kwaysserová (1849-1913), historik, genealog, zakladatel muzea a kronikář Josef Meissner (1878-1970), a židovská rodina Weisskopfů.
 

Od 40. let 19. století vznikaly ve Smržovce spolky jako houby po dešti. Mezi mnohými aktivitami lze zmínit především mužský a ženský pěvecký sbor (1848, 1888), spolek veteránů (1867), sbor dobrovolných hasičů (1868), ochotnický divadelní spolek (1886), městskou knihovnu (1910),  biograf (1912). V téže době byly položeny základy tělovýchově a sportu, na jejichž tradice dodnes Smržováci úspěšně navazují: r. 1868 vznikl tělovýchovný spolek Turnverein, dále cyklistický spolek (1896), pobočka Německého horského spolku (1898), tělocvična spolku Turnverein (1902), lázně (1909), sáňkařská dráha (1911). Úspěšně vzkvétalo i turistické zázemí, hotely, rozhledna na Černé Studnici (1905), apod.

 

1. světová válka (1914-1918) znamenala pro Smržovku stagnaci. Jako všude, i tady měla obec své padlé, ale válečné události ji bezprostředně nezasáhly, trpěla však nejenom válečným přídělovým systémem, ale i rekvizicí zvonů (1917) pro výrobu zbraní.

 

Po vzniku Československé republiky v r. 1918 navázeli Smržovští úspěšně na předválečný vývoj. Ze správního hlediska se nic podstatného nezměnilo, Smržovka patřila nadále do okresního hejtmanství Jablonec nad Nisou a do soudního okresu Tanvald, kde byla nejlidnatější lokalitou. V prvních obecních volbách zvítězila sociálně demokratická strana.

 

Nárůst zájmu o bižuterii po 1. světové válce přináší do Smržovky další obchodníky a především práci.

Sportovní aktivity bylo možno provozovat na nových prostorách, bylo vystavěno kupř. fotbalové hřiště (1920) či sportovní hřiště založené Dělnickým tělocvičným spolkem (1925), k rekreace sloužily i Vzdušno-světlo-sluneční lázně (1924).
 

Ve Smržovce žilo v té době cca 7 tis. obyvatel, z nichž byly asi tři čtvrtiny Němců a čtvrtina Čechů. Ovšem hranice mezi Čechy a Němci nebyla v našem městě nikdy přesně vymezená. Žilo zde mnoho lidí, kteří hovořili plynně oběma jazyky. Jejich národnostní cítění kolísalo a někteří se vůbec nestarali o to, ke kterému etniku vlastně patří.

Za Rakouska-Uherska však ve Smržovce nebyly žádné české školy, neexistovaly české spolky. Někteří čeští rodiče posílali své děti do české školy do Tanvaldu. To se po vzniku Československa změnilo. V roce 1919 byla ve Smržovce zřízena dvojtřídní česká škola, v roce 1920 byla rozšířena o další třídu. V následujících letech vznikla i česká měšťanská škola a škola mateřská.

Postupně byly zakládány české spolky. Především to byla tělovýchovná jednota Sokol, Dělnická tělovýchovná jednota DTJ. Tyto tělovýchovné spolky a také Turnverein se staraly nejen o tělesnou zdatnost svých členů, především mládeže, ale také o výchovu ideologickou a národní.Všechny spolky pořádaly veřejná vystoupení. I když takovou akci opačná strana vždy sledovala poněkud nevraživě, až do roku 1938 nedošlo při takových příležitostech k vzájemným střetům a potyčkám.
 

Češi a Němci pořádali své slavnosti. Češi si připomínali např. výročí upálení mistra Jana Husa, a především státní svátek 28. říjen – vznik Československé republiky. Městem procházel průvod s hudbou. V něm vynikali především příslušníci československých legií (československých jednotek bojujících na straně Dohody v 1. světové válce proti Rakousku a Německu) odění zejména do francouzských, italských nebo ruských uniforem, většinou s řadou vyznamenání na prsou. Němci pořádali především národopisné slavnosti. 1. máj slavily české i německé levicové strany, především sociální demokraté, každá zvlášť. Jen komunisté měli jeden společný průvod pro obě národnosti

V prvních komunálních volbách po vzniku republiky zvítězila sociální demokracie. V dalších komunisté a až do roku 1931 byl ve Smržovce komunistický starosta. Pak ho ve funkci starosty vystřídal příslušník DNSAP (odnož německé fašistické NSDAP). Jelikož měla tato strana v programu destrukci Československa, byla počátkem 30. let zakázána. Místo starosty byl vládou na městský úřad dosazen vládní komisař, český podnikatel Josef Vobicka.
 
Dominantní roli mezi obyvateli Smržovky však sehrály především vztahy sousedské, které byly někde lepší, někde horší, tak jako v každé jiné obci, a tlumily tak rozpory rázu sociálního i národnostního. Bylo samozřejmé, že na všech veřejných místech (na úřadu, poště atd.) bylo možno bez omezení komunikovat česky i německy.

 Ve 20. letech 20. století byla Smržovka prosperujícím městem s vysokou zaměstnaností. Vzkvétal průmysl textilní, sklářský a na něj navazujícící průmysl bižuterní. Výrobky byly z 90% určeny na export.
 

V porovnání se sousedním Německem, kde ve 20. letech minulého století byly hospodářské poměry nuzné a kde hyperinflace dusila jakoukoli ekonomickou aktivitu, byly zdejší hospodářské poměry dobré a začínající irredentistické postoje nacházely u německého obyvatelstva pochopení zatím jen minimální.

 

Po vypuknutí světové hospodářské krize došlo ke zvratu. Zdejší výroba, závislá na exportu, byla mnohem více postižena už od počátku r. 1930 než vnitrozemí. V sousedním Německu se po převzetí moci Hitlerem díky rozsáhlému zbrojení začala ekonomická situace naopak stabilizovat. Když již v polovině 30. let krize v celém světě pomalu ustupovala, praktikovaly mnohé státy, např. USA, Francie, Velká Británie, ale také Německo, na nichž byl export zdejšího zboží závislý, ochranářskou politiku. To vedlo k tomu, že se bižuterní průmysl silně rozvíjel i v mnoha jiných zemích, mnohdy jako výsledek průmyslové špionáže na Jablonecku, ale často též s pomocí zdejších odborníků, Čechů i Němců.

 

Nevalná hospodářská situace byla jedním z důvodů nespokojenosti velké části německého obyvatelstva. Konrad Henlein, vedoucí Turnvereinu, přeměnil postupně tuto organizaci v irredentistickou politickou stranu Sudetendeutsche Partei – SdP. Jeho snahy byly nakonec korunovány Mnichovskou dohodou (1938), kdy spojenci Československa, Francie a Velká Británie, podlehly nátlaku Hitlera a souhlasily s připojením českého a moravského pohraničí. V říjnu 1938 se Smržovka stala součástí Velkoněmecké říše, její župy zvané Sudetengau. Velká část českého obyvatelstva tehdy opustila Smržovku.

Německo pak rozpoutalo 2. světovou válku (1939-1945). Po jeho porážce rozhodli představitelé vítězných mocností na konferenci v Postupimi o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Tak se tomu stalo i ve Smržovce, většina německého obyvatelstva jí musela opustit. Tyto události poznamenaly pochopitelně tvář města jak po stránce etnické struktury, tak po stránce hospodářské.

Již po válce začalo docházet k socialistickému znárodňování veškerého průmyslu, tento proces byl dokončen po komunistickém převratu v r. 1948. Ona doba tzv. reálného socialismu neumožňovala jakékoliv projevy hospodářské podnikavosti jednotlivce, i když ani toto období nelze hodnotit z hlediska rozvoje jen negativně, sklářský i textilní průmysl oblasti se rozvíjel a navázal na tradici předválečné výroby. Smržovka si podržela věhlas hlavně na sportovním poli, sáňkařským sportem. V roce 1976 byla dokončena nová betonová sáňkařská dráha na evropské úrovni a smržovští rodáci získávali ocenění na světových soutěžích.

Od roku 1989 jsme svědky nového vývoje Smržovky.

PhD. Jan Pařez
Zdroj: Muzeum místní historie Smržovka

 

 

Kulturní středisko – Zámeček
náměstí T. G. Masaryka 1
468 51 Smržovka

tel. 483 369 325


email: t.jakoubeova@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one