Z výstavy Smržovské pivo a hospůdky - 4. díl

Z výstavy Smržovské pivo a hospůdky (4. díl)

Dubnové „hospůdky“ pokračují na dnešním náměstí T. G. Masaryka.

Hotel Anděl (č. p. 639)
Málokdo ví, že hotel ve Smržovce býval i v nárožním domě na východní straně náměstí, tam kde dnes má pan Morávek prodejnu skla. Podle smržovského spisovatele Otto Wilhelma Feixe hotel s názvem Arcivévoda Štěpán zřídil už v roce 1866 pan Johann Wawra a pojmenoval ho na počest arcivévody, který Smržovkou projížděl v roce 1847, aby provedl kontrolu stavby nové Krkonošské silnice. Hotel ani hostinec si dlouho nedokázaly získat dobré jméno, hostinští se panu Wawrovi často měnili. Až roku 1878 se za pípu postavil mistr krejčovský Rösler. Ten dovedl svými rozmarnými nápady a šprýmy získat dostatečný počet zákazníků a vedl hospodu až do roku 1884. Po něm následovala další jména hostinských: Kratochwil, Eichhorn, Watzlawik, až konečně v roce 1898 převzal hostinec Wenzel Praschan, který hostinec i hotel přebudoval a přejmenoval na hotel Engel (Anděl). V období mezi lety 1902 a 1916 ho velmi dobře vedl Siegmund Kleinert. Během války ale obchody vázly, což nakonec vedlo až k dočasnému uzavření hotelu. Po jeho znovuotevření v roce 1919 se již nový provozní Kamil Wagner neubránil velké konkurenci, která mezitím vyrostla, a hotel dovedl až k jeho úplné likvidaci, stalo se tak 18. února 1920.
S hotelem Anděl a jménem Wenzel Praschan úzce souvisí další hostinské zařízení…

Nádražní bufet zvaný Kufr
Specifickým druhem občerstvovacích zařízení vznikajících na konci 19. století byly nádražní hostince. Tyto podniky byly na počátku svého vzniku úzce svázány s provozem železnice a byly určeny zejména pro občerstvení pasažérů vlakových spojů, později se však staly obecnějšími a zaměřovaly se také na klientelu z lokality v okolí železniční stanice. Miniaturní, ale o to legendárnější, je smržovské zařízení tohoto typu, nazývané zřejmě pro svoji velikost – Kufr. Prvním provozovatelem tehdy ještě menšího Kufru – jakéhosi kiosku s výčepem býval Wenzel Praschan (majitel výše uvedeného hotelu Anděl), tento kiosek po roce 1945 přestavěl na malý nádražní bufet pan Dřevojánek. V této době si Kufr získal ten pravý věhlas, protože se vše a téměř všichni přepravovali vlakem. Z Kufru se stalo známé místo, kde se k pivu pila zednická pálenka, kmínka. Bufet navštěvovaly známé smržovské postavičky, např. žebrák Vašíček. V novodobé historii od roku 1991 do roku 2001 se o Kufr a jeho klientelu staral Pavel Semecký. Dnes je z bufetu mini restaurace a stálé místo pro setkávání nejen při čekání na vlak, ale také místních. Podnik zvelebil a provozuje pan Igor Škoda.

Hotel Zentral – restaurace Česká beseda (č. p. 637)
Kdy přesně byl hotel založen, dnes již nevíme. Dostupná je pouze informace, že na přelomu 19. a 20. století byl hostinským Heinrich Staffen. Pozdějším majitelem hotelu byl pan Rudolf Hüttmann. K hotelu a restauraci patřilo i řeznictví, které před válkou vedl Rudolf Biemann. Po roce 1945 restauraci převzali jako národní správci Musilovi, tou dobou nesla název Česká beseda. A prakticky dodnes jí Smržováci neřeknou jinak. Může se jmenovat Plzeňská restaurace nebo Restaurant Smržovka, pro nás to pořád bude Beseda.
S  Besedou je celoživotně spojen Rudolf Musil, který vzpomíná: „Táta byl ze Smržovky, naše rodina tady žije už od poloviny 19. století, dědeček František byl komínář, postavil třeba komín v areálu bývalé místní bižuterky, táta se ale vyučil jako kuchař a číšník. Pracoval i v Karlových Varech, ještě na starém Ještědu a také v Praze. Po roce 1945 dostal tatínek nabídku vést Českou besedu jako národní správce. Maminka vedla účetnictví a pracovala na place, táta vařil. Denně uvařil 200 až 250 hotových jídel. Cena za hotovku bývala kolem pětikoruny. Táta vstával okolo páté hodiny, aby vše stihnul uvařit. Často se stávalo, že už brzy ráno se zastavovali lidi, co jeli do práce, na teplou polívku. Maminka nás ráno vypravila do školky a školy a pak už spěchala za tátou. Končívali kolem půlnoci, během roku bylo úterý zavíracím dnem, o prázdninách bylo otevřeno nepřetržitě. Naši všechno zvládali sami, na výpomoc do kuchyně chodívala, co si pamatuju, paní Dědinová a paní Zajbrlíková, pracoval u nás i řezník Viktor Charvát a Albín Bareš. Vzpomínám na paní Žaroušovou, ta dohlížela na nás děti, na mě a o pět let mladšího Jirku. Zpočátku jsme bydleli v Jitřní ulici, tak nás odvedla domů a postarala se, abychom byli v pořádku. Později byl pro nás přestavěn byt v patře nad hospodou. Dům byl postaven jako hotel, proto se v obou patrech nacházely hostinské pokoje, které se změnily na byty. Pamatuju se ještě, že na dvoře, kde jsou dnes kůlny, byly místnůstky pro osm až deset lidí, za První republiky tam přespával personál. Ve sklepě je dodnes původní velká zabudovaná lednice na maso a prostor na jeho bourání. Je tam i bazének pro ryby, aby si host mohl vybrat čerstvou.  V přízemí se nacházel hospodský sál, nechybělo piano, v místě dnešního výčepu byla kuchyň a za ní druhý sál, kde stával kulečník. V chodbě, kudy se vstupuje dnes do obytné části domu, byl sklad. Restaurační část byla tedy propojena s celým domem, bylo tomu tak ještě v 90. letech, nyní je restaurace zcela samostatná, oddělena zdí. Rodiče skončili v Besedě v roce 1960. Státní podnik Restaurace a jídelny rozhodl, že je asi hospod dost a chybí bufet, proto se asi na půl roku hospoda zavřela a předělávala se. Táta do bufetu jít nechtěl, s maminkou pak ještě pracovali v jabloneckém Hotelu Praha, v Corse a v závodní jídelně Elektropragy v Desné. Na Českou besedu, kdy jí vedli rodiče, vzpomínám rád, byli jsme malí kluci, tak jsme si užívali dětství, pamatuju si ji coby dítě jako hospodu, ve které byla veselá atmosféra.“
V letech 1961-1986 vedl Besedu Bohumil Hyman. Beseda byla přestavěna na bufet, restaurační dobové zařízení vystřídaly barevné umakartové stoly a židle. Podél zdí a pod okny byly nainstalovány stolky, u kterých se stálo. Bufet doplnila prodejna polotovarů. Ve sklepě se smažily brambůrky, dělala široko daleko vyhlášená sekaná, do fólie se balila polévková zelenina s masem, dělal se bramborový salát. Syn pana Hymana Miroslav vzpomíná: „Kdo nikdy nedělal v hospodě, neví, jaká to je dřina. Táta chodil do práce kolem páté, pamatuju se, jak se každé úterý pekla sekaná a ve středu se s dalším zbožím rozvážela desítky kilometrů do okolí. Taky na příhodu, kdy tátovi jeden odběratel „vysekl“ pochvalu, měl kontrolu z obchodní inspekce, ta se ptala, jak starý je bramborový salát a on odpověděl: „Ten je v pořádku, je od Hymana, ten vydrží dobrý tři tejdny!“ V Besedě bylo zaměstnáno asi deset lidí, Smržováci si určitě pamatují paní Huškovou u pokladny nebo paní Klennerovou, která prodávala v polotovarech. Rodiče nejsou původně ze Smržovky, táta byl z Novosedel u Písku a máma je z Miličevsi u Jičína. Oba jsou vyučeni v oboru, táta byl totálně nasazený do Plzně na vojenské letiště, kde pracovala i máma. V roce 1947 si zažádali o přidělení hospody ve smržovské sokolovně, protože tady žily tátovy sestry, nebylo jim vyhověno, tak nakonec začali vařit v závodní jídelně národního podniku Skleněná bižuterie, která se nacházela v budově č. p. 26 v Údolní ulici. Máma nakonec musela odejít, protože vedení podniku rozhodlo, že manželé v tomto oboru nesmí pracovat na stejném pracovišti, že by se mohli lépe domlouvat a krást! Máma pak nastoupila jako dělnice do Strojobalu, měla úraz, tak proto přešla do Skleněné bižuterie, kde malovala knoflíky.“
Udržet si dobře prosperující hospodu byl problém nejen v 19. století, ale i dnes. Své by o tom mohl vyprávět Bohouš Zeman, kterého jsme vyzpovídaly už v souvislosti se Slávií, k Besedě ale Bohouš Zeman patří neodmyslitelně. Věnoval jí totiž vše, co mohl. Současným provozovatelům Besedy přejeme mnoho sil, protože mít v dnešní době hospodu, to opravdu není lehký úděl.
M. Ledecká, I. Urbanová
Smržovský zpravodaj, duben 2013

 
 
 
Hotel Anděl

Hotel Anděl

Česká beseda
Česká beseda
03.03.2014 12:53:01
t.jakoubeova
Kulturní středisko – Zámeček
náměstí T. G. Masaryka 1
468 51 Smržovka

tel. 483 369 325


email: t.jakoubeova@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one