Z výstavy Smržovské pivo a hospůdky - 2. díl

Z výstavy Smržovské pivo a hospůdky (2. díl)

V dalším pokračování „výpisků z výstavy“ bych ráda čtenáře seznámila s historií jednoho z nejvýznamnějších smržovských hostinců, a to hotelu Slávie.

Panská palírna později hotel Atwerpen, Iserhof či Slávie
Na rohu náměstí najdeme vzácnou historickou budovu bývalé panské palírny. Postavena byla velmi příhodně – poblíž Dolního šenku (Černý kůň) a naproti pivovaru. Tehdejší šenkýři měli za povinnost odebírat pivo z panského pivovaru a pálenku z panské palírny. Podrobnosti k nejstarší historii smržovských hospod jsme se dozvěděli z pozůstalosti kronikáře Josefa Meissnera, a to díky perfektnímu překladu Petra Bradáče. Od roku 1708 měl palírnu propachtovanou žid Jacob Isac. Palírna dodávala od roku 1735 Dolnímu šenku pálenku za podmínek stanovených dekretem:
1. Po každém pálení odváděl pachtýř 3 zlaté a 30 krejcarů smržovskému důchodnímu a tu samou daň z pálení do Liberce.
2. Pálenku pachtýř dodával nejen po celém smržovském panství, ale i do jiných oblastí, přičemž se dekretem zavázal předávat pálenku v dobré kvalitě a neředěnou, a to v soudcích nebo žejdlících. Domácí měli navíc dostávat pálenku za lepší cenu.
3. Židovi bylo zakázáno přijmout jiného žida, nesměl prodávat pálenku v neděli a ve svátek, aby lidé nebyli opilí, nebo aby se opilí nedostavili na bohoslužbu. Za porušení tohoto zákazu byla stanovena pokuta 10 tolarů. Stejně tak byl povinen se nechat kontrolovat panskými úředníky, zda nedochází ke zcizení dřeva. Za provinění proti těmto pravidlům hrozilo vyhoštění a pokuta.

Až do roku 1912 patřila palírna hraběti Mikuláši Desfours Walderode. Novým vlastníkem se v tomto roce stal Emil Fischer. Ten získal koncesi na provozování hotelu – podávání jídel, nápojů, provozování povolených her a sedmi hostinských pokojů. Hotel Antwerpen postupně rozšířil a upravil, kolem roku 1930 ho přejmenoval na Iserhof. Pan Fischer zemřel v roce 1942, od té doby byl vlastníkem hotelu syn Karl narozený roku 1912. Podle archivních záznamů, které máme k dispozici, se hotel od roku 1943 užíval zřejmě jen k ubytování. Za dva roky tu mělo pobyt evidováno více jak 200 lidí. V únoru 1946 se pan Karl Fischer s manželkou Margarethe dobrovolně odstěhovali do Německa, později do rakouského Klagenfurtu. Jejich syn Christian do dnešních dnů provozuje v Klagenfurtu známý hostinec  „Zum Grossglockner“, známější pod jménem „Pumpe“.

A jak to bylo se Slávií po roce 1945?
Nejen 2. světová válka, ale i její ukončení změnilo svět. Československo se vydalo cestou znárodňování. Ani pohostinství ve Smržovce neminul velký obrat a změna. Řada hospod se snažila provoz po válce obnovit, ale mnohé z nich postupně zanikaly. Ty, které měly více štěstí, skončily v síti státního podniku Restaurace a jídelny. Na základě zákona č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepních podniků a ubytovacích zařízení, byla tato zařízení znárodněna a zařazena do tříd (skupin) A a B. Od roku 1976 dělila oborová norma střediska restauračního stravování do funkcí a kategorií:
Funkce stravovací: restaurace (motorest), jídelna (se samoobsluhou), pohostinství, gril bar (snack bar), koliba – salaš, restaurační vůz.
Funkce společenská a zábavní: kavárna, vinárna (vinný sklípek, viecha, bar, varieté a další), pivnice, hostinec.
Funkce doplňkového stravování: bufet, občerstvení .
Uvnitř funkčních skupin se dle stupně vybavení, rozsahu a úrovně poskytovaných služeb odbytová střediska dělila na skupiny (IV., III., II., I. a výběrová).
Hotel Iserhof byl sice po válce zcela zaplněn různým sklářským zbožím a fungoval tedy více méně jako skladiště, jeho dobré časy opět měly přijít. V roce 1950 ho začali už jako hotel Slávie spravovat Štěpánovi z Dobrušky, ti přišli původně jako národní správci hotelu Hamburg. Slávie zažívala zlaté časy. V pátek a sobotu bylo zcela plno, k tanci hrála živá muzika, v přilehlých prostorách bavil Smržováky kouzelník. K tomu se ve Slávii našlo místo i pro „Lojzu pivo“, který tu měl sklad pro své „podnikání“. V šedesátých letech tady také bývala ubytovna pro zaměstnance Strojobalu.  Za státního podniku se hostinští ve Slávii často měnili, tak jak to bývalo i v jiných hospodách. Štěpánovi odešli na Parkhotel, a ve Slávii je vystřídali pan Danišík, pan Dressler, řada číšníků, servírek, pinglů, vrchních, výčepáků, hospodských,... Hospoda - to je řehole, často na úkor soukromého a rodinného života a zdraví. Kdo nezažil, těžko si dokáže představit, proto si dobrý hospodský zaslouží pozornost a obdiv. Mezi takové patří Bohouš Zeman, který prožil třicet let ve smržovských hospodách a na tyto roky vzpomíná…

„Začínal jsem v roce 1971 jako pingl, pak jsem po okrese střídal dovolené, pak šéfoval. Během třiceti let jsem postupně dělal různě po okrese (Tajvan, Stará pošta, Hotel Praha Janov, Vyhlídka Janov, Koruna v Tanvaldě, Motorest Plavy) a zase se vracel do Smržovky. Začínal jsem v Kufru, na Parku, ve Slavii snad třikrát, v Besedě, v Děláku a U řezníka v roce 2000, to bylo naposledy, teď už deset let dělám ve stavební firmě. Do hospody nechodím a ani mi nechybí, protože za ta léta ani prvoligový fotbalista nenaběhá tolik, co já. Nedá se říct, kde se mi nejvíc líbilo, každá hospoda má svůj půvab, svoje štamgasty. Mojí srdeční záležitostí je Česká beseda, kterou jsem budoval v 90. letech jako soukromník. Určitě vzpomínám na Dělák ve Střední Smržovce, který vyhořel za mojí éry. Chtěli jsme ho obnovit, ale nepovedlo se, nakonec ho srovnali se zemí. V Děláku a Kufru se pilo nejvíc, točila se Jablonecká desítka, pily se panáčci vodky nebo výčepní lihoviny, ta mívala tak 22 až 28 procent alkoholu, v jednu dobu pily ženský módní raketu, chutnala jako žitná a barvu měla modrou jako iron. Lidi v 70. a 80. letech do hospod chodili, nebylo tolik možností zábavy, tak proč ne. A taky fungovaly místní fabriky. Ve Slávii byl nábuch, nejmíň tři sta lidí dělalo ve Strojobale, padesát v Černém koni, další v kartonážce, skoro každý chlap, když šel z práce, zaskočil na jedno. Scházely se také partičky, které se bavily „hazardem“. Hrálo se kolečko, voko, kozel. K Musilům do Besedy se chodily hrát šachy a dáma. Do Hajmu v úterý, ve čtvrtek a v sobotu přicházeli staří němečtí dědové hrát lórum, dávali si štamprličky, a že jich nebylo málo, vždyť jedna hra trvala dvě až tři hodiny. Hospody měly státně nařízenou otvírací dobu a ceny jídel a pití byly taky dané v každé cenové skupině. Kufr byl čtyřka bez obsluhy, Beseda trojka bez obsluhy, Parkhotel a Slavie trojka s obsluhou. (Pro srovnání Crystal v Železném Brodě a Zlatý lev v Jablonci byly jednička, Hotel Praha v Jablonci dvojka). Parkhotel měl zavíračku v pondělí a v úterý, Slavie ve středu a ve čtvrtek, vždycky musela ve městě být aspoň jedna hospoda otevřená. Zavíračka byla ve 21 hodin, v pátek a v sobotu jsem měl zařízenou v Děláku výjimku, mohlo být otevřeno do půlnoci. Policajtstunde, jak chlapi zavíračku nazývali, byla kontrolována esenbáky, nejaktivnější byli pomocňáci Sboru národní bezpečnosti. Věděli, že se chlapi složí, za hodinu navíc měli až dvě stovky, za hodinu přišli zas, většinou pro pětistovku. Lidi se snažili víc společně bavit, vždycky se nějaký důvod k oslavě našel, bývaly i tanečky, v Děláku bylo i piano, hodně se slavil masopust. Ve fabrikách se dostávalo volno, každý závod měl svůj masopustní průvod, který skončil v nějaké hospodě. V hospodě se žilo. I ceny byly přívětivé, na Parku káva za 3,30, biftek 24,-, pajšl s knedlíkem nebo plíčky na smetaně za 4,20, svíčková za 12,50, smažený sýr s hranolkami 7,50, přesnídávková polévka za 2,50, pivo za 1,60 + 10% horská přirážka. Později bylo za 1,80 a přirážka zůstala tam, kde se dalo obtížně zásobovat. Vzpomínat by se dalo na ledacos, v Kufru jeden štamgast přišel a postavil urnu na stůl a říká: Moje manželka tady nikdy nebyla, tak jsem ji sem vzal. Cestou z krematoria nešel z vlaku rovnou na hřbitov, ale na jedno. A na jaké hospodské se vzpomíná ve Smržovce? Určitě na pana Kotába a Hymana, také na Jirku Kremláčka. Jak vzpomínají Smržováci na mě? Prej jsem býval protivnej, ale všude, kde jsem byl, za mnou lidi chodili.“

Roku 1991 se vlastníky hotelu Slávie stali manželé Veinholdovi. Po provedené rekonstrukci se Slávie opět stala vyhledávanou. Bohužel již nějakou dobu „zahálí“. Doufejme, že opět přijdou její dobré časy.

M. Ledecká, I. Urbanová
Smržovský zpravodaj, únor 2013

 

Antwerpen 1922
Antwerpen 1922
Antwerpen 1922
Antwerpen 1922
03.03.2014 12:48:02
t.jakoubeova
Kulturní středisko – Zámeček
náměstí T. G. Masaryka 1
468 51 Smržovka

tel. 483 369 325


email: t.jakoubeova@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one