Lázně v Údolní ulici ve vzpomínkách Johany Svobodové, rozené Skrbkové - 3. díl

Lázně v Údolní ulici ve vzpomínkách Johany Svobodové, rozené Skrbkové

Paní Hanka se narodila 21. 5. 1933 ve Smržovce do rodiny Vinzenze Skrbka (8. 1. 1908-2. 3. 1984) a Marie (16. 5. 1908-30. 8. 1997), rozené Staffenové (Fritschové). Druhou, mladší dcerou Marie Skrbkové je dcera Christa, která se narodila 25. května 1943. Paní Svobodová, dá se v nadsázce říci, je „dvojitou“ pamětnicí. Na slavné smržovské lázně má vzpomínky z pohledu dítěte i pohledu dospělého ve zcela jiných společenských podmínkách.

Wilhelm Staffen (24. 10. 1858-22. 3. 1940) a jeho žena Marie (15. 8. 1859-?) měli celkem pět dětí, dceru Marii (6. 9. 1882-15. 4. 1943), syna Gustava Wilhelma (16. 11. 1883-?), syna Huga (3. 6. 1886-4. 1. 1936), dceru Elsu a posledního syna, o jehož jménu a osudu paní Hana nemá žádné informace. Třetí narozené dítě Hugo Staffen a jeho žena Ida byli prarodiči paní Hany a zároveň rodiči oblíbené a šikovné masérky Marie Skrbkové, ta se narodila 16. května 1908 v Košťanech u Teplic. Tam její otec Hugo přišel za svou láskou Idou. Její rodiče nepřáli sňatku, proto se Marie narodila jako Fritschová. Druhá jejich dcera Elisabeth se již v roce 1910 narodila do svazku manželského. O narození Marie se v rodině traduje až neuvěřitelná historka. Marie se narodila mamince Idě během večera, porod byl komplikovaný, matka málem nepřežila, porodní bába oznámila, že narozená holčička je mrtvá, proto ji vložila do krabice a dala pod postel. Ráno se sestra Idy rozhodla, že miminko umyje, aby ho pohřbili čisté, jakmile dítě vyjmula z krabice, začalo plakat a přihlásilo se o život, přestože se Marie narodila už 15. května, zapsán jí dnem narození byl kvůli této příhodě až 16. květen. Rodiče Staffenovi se s malými dcerami vrátili do Smržovky, aby se věnovali rodinnému podniku – hospodářství, hostinci i lázním. Starší dcera Marie si vzala Vinzenze Skrbka. Rodina bydlela v lázních od roku 1938 až do července 1945, kdy se přestěhovala do tzv. Finkova mlýna v Rooseweltově ulici. Od roku 1951 potom rodina bydlela v Kostelní ulici č. p. 567, tam kde nyní bydlí vnuk paní Skrbkové Pavel Staffen s rodinou. Paní Hanka Svobodová vzpomíná na dětství i svůj pracovní život především ve spojení se smržovskými lázněmi. V lázních byla zaměstnána jako vedoucí od roku 1966 do roku 1975, to už se svou rodinou, manželem a třemi dětmi – Miroslavem, Helenou a Pavlem bydlela v Komenského ulici č. p. 1220. Právě na tuto dobu vzpomíná ráda, ale zároveň jako na velkou dřinu, veškerý život se točil kolem lázní, které byly vyhlášeny v širokém okolí, jednak kvůli lázeňským službám, masérskému umu paní Marie Skrbkové ale i jídlem. V lázních se lidé prostě cítili dobře a vraceli se sem. Paní Svobodová na 60. a 70. léta vzpomíná takto: „Do lázní se sjížděli lidi z Frýdlantu, Harrachova, Desné, na masáže a do lázní docházeli i Pražáci, kteří měli ve Smržovce a okolí chalupy, nebo sem jezdili na letní byty. Schovávám pohlednici z Portugalska, kterou poslal mámě klavírní virtuos Josef Páleníček, píše, jak vzpomíná na turné na její zázračné maserské ruce. Máma se vyučila masérskému řemeslu v roce 1930 v Praze u doktora Pfeifera a masírovala až do konce života, o zákazníky neměla nikdy nouzi, spíš naopak. Táta se živil řemeslem, byl šikovný, dokonce se dostal po válce do Anglie, kde se dostal na ostrov Jersey poblíž Manchesteru, tam se podílel na obnově elektrifikace města. Dokonce dostal nabídku, že může zůstat a dovézt si rodinu. Máma ale nechtěla, tak se táta na podzim 1947 vrátil po mnoha letech z války. Do lázní jako zaměstnanec nastoupil až v důchodu. Někdy to bylo složité, máma ráda diktovala, uměla být protivná, byla jsem dcera, pro ni žádná vedoucí. A naopak, cizího můžete „zprdnout“, ale vlastní rodiče ne. Největší klid jsem měla, když se naši dohadovali spolu. Chtěla jsem si najít jiné zaměstnání a odejít, ale máma mě nechtěla pustit. Práce v lázních byla velká dřina, za málo peněz, celý den si člověk nesed. Štamgasti z okolí jezdili od rána, aby stihli nějaký spoj zpátky domů. Smržováci začínali chodit mezi šestou a sedmou večer, bylo to takhle nastavené, končívali jsme kolem půlnoci. Doma jsem pekla karbanátky, vařila dršťkovku a tu na vozejku vozila do lázní. K sekané byla domácí čalamáda, zavařovala jsem tak padesát pětilitrových lahví, soused z domu, Míla Belda vždycky říkal: „Á, Jana dělá čalamádu, to zas bude smrdět celej barák!“. Prodávala jsem v bufetu, prala prádlo, drbala vany. Za týden se připravilo až sto deset vanových koupelí, člověk už ani někdy neměl chuť vanu umýt, pořád dokola. Někdy mi chodívala pomoct paní Berková, nic nechtěla, stačilo jí dýško od lidí, vždycky říkala: „Jen ať jsem z domu!“ Chystala jsem léčivé koupele, fasovali jsme od státu pravidelně sirné koupele, ale lidi měli raději naše bylinkové. Síry pak byl plnej pokoj, pěkně smradlavej. Helena s Mirkem chodili trhat mateřídoušku pod viadukt, já jsem s tátou vždycky nasedla do auta a jeli jsme do Horního Polubného pro kycol, byl jím vždycky nacpanej auťák. Bylinky se pak sušily. Do koupelí jsme používali i sušenou ovesnou slámu. V té době stála masáž pět korun, pára sedm a koupel taky sedm. Dvacet minut trvala koupel, dvacet minut masáž. Vzpomínám na jednu příhodu se štamgastem z Jablonce. Nevím proč, ale z radnice jsme dostali vstupenky v ceně sedm korun, jenže na nich nebylo natištěno lázně nebo masáž, stálo tam - jízda parníkem na přehradě Souš. A tomuhle štamgastovi našla lístek v kapse jeho manželka, udělala cirkus, že jí podvádí a s nějakou ženskou se prohání na parníku po Souši. On si, chudák, ani toho textu nevšimnul, sám byl z toho vedle. Paní mu stejně nevěřila. Jednou, když zas byl u nás, tak telefonovala, aby si ověřila, že je v lázních. Jindy dokonce přijela na obhlídku.“

Na své dětství a rodinu spojenou se smržovskými lázněmi vzpomíná paní Hanka také velmi ráda: „Dědeček měl hospodářství, patřily mu pozemky na Bíňáku a hospoda. V hospodě dělala teta Marie, nevím proč, ale dědeček Wilhelm s ní vůbec nemluvil, pracovali spolu, neřekli si ani slovo. Až asi rok před smrtí doslova cvrlikali - ano tatínku, ano Marií…  Proč dědeček postavil zrovna lázně, nevím, asi to tenkrát bylo výhodné. Vody byl plnej Bíňák, byla zadarmo. Kde dědeček vzal peníze na stavbu lázní? Podle nálezu plechové krabice, která se našla při opravě budovy, to vypadá, že vyhrál v lotynce. V krabici byl lístek s čísly. Syn Pavel uvažoval po roce 1989 o tom, že by lázně koupil a obnovil jejich provoz, ale máma ho varovala, ať to nedělá, že lázně nikomu štěstí v rodině nepřinesly. Možná se jednalo o černou lotynku, černá magie se vždycky člověku vrátí ve zlém. To si můžeme jen myslet. O pradědečkovi Wilhelmovi mluvím jako o dědečkovi, mám na něho více vzpomínek, děda Hugo byl hodně chytrý i vzdělaný, dokonce se rozhodl, že se stane farářem, nakonec ze studií zběhl, pracoval jako expedient, tedy úředník, pamatuju se i na jeho dokonalé písmo. Bohužel zemřel poměrně brzy, oběsil se, měl na tom podíl alkohol. V lázních jsme s mámou bydlely přes celou válku. Byly pořád v provozu, chodili se sem koupat i flichtlingen (utečenci) z Reichu, kteří bydleli na Parku a nahoře ve škole. Pořád to v lázních smrdělo dezinfekcí, parní lázně se musely udržovat ve velké čistotě, aby se nerozšířily nemoci. Pamatuji se i na to, že kousek pod námi byl noční podnik König, ten provozovala máma, která měla tři dcery. Když přišel nějaký bohatý zákazník, posílala dcery „do služby“, jiné holky obšťastňovaly ty chudší chlapy. Nakonec se jí povedlo všechny tři provdat za movité a i vzdělané štamgasty. Dědeček se vždycky zlobil a říkal: „Jó, pánové brali tintilinty, tak mažou dolů a k nám choděj celej měsíc na pump“, teda na dluh. Já jsem jako dítě vždycky obdivně koukala z okna a pozorovala, jak se u Königu baví, tam bylo vždycky po výplatě rušno, v létě pak svítily na zahradě lampióny. Babička, jak mě u okna načapala, tak mě od něho honila. I když doba nebyla jednoduchá, dětství v lázních bylo hezké, byli jsme velká rodina, na koupališti pracoval bademeister (plavčík) Ullmann, který měl kluky v mém věku, takže jsme si spolu hráli.“

 
Inka Urbanová
Smržovský zpravodaj, březen 2014

 
Wilhelm a Marie Staffenovi s vnučkou Marií Skrbkovou a pravnučkou Johankou před lázněmi.
Wilhelm a Marie Staffenovi s vnučkou Marií Skrbkovou a pravnučkou Johankou před lázněmi.
03.03.2014 12:40:04
t.jakoubeova
Kulturní středisko – Zámeček
náměstí T. G. Masaryka 1
468 51 Smržovka

tel. 483 369 325


email: t.jakoubeova@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one