Z výstavy Smržovské lázeňství a očista těla i duše (2013)
Smržovské lázeňství a očista těla i duše pokračují dnes tématy choulostivým a intimním, ale k životu neoddělitelně patřícím.

Dámská vložka 
Různé formy vložek k absorci menstruační krve se používaly již od pradávna. Jednalo se o nejrůznější savé materiály, včetně mechu, suché trávy, papyru či zvířecích kožešin. Nakonec se nejvíce osvědčily kusy látky, které se po použití praly. Vložky byly k tělu připevňovány různými způsoby: pásy či popruhy, spodní prádlo tak, jak je známe dnes, začaly ženy v západním světě nosit až v 19. století. Ve středověku ženy z vyšších vrstev nosily kožené menstruační pásy, v českých zemích ženy během menstruace používaly pro tento účel šité košile s rozparky na bocích, kdy žena protáhla spodní části látky mezi nohama a cípy svázala k sobě. Po vynálezu zavíracího špendlíku byla košile spínána jimi. Vynálezce menstruační vložky je německý porodník Franz Crede, stalo se tak v roce 1884. Ještě na přelomu 19. a 20, století byly vložky luxusním zbožím, od 20. let se začaly již vyrábět průmyslově. Od roku 1930 byly k dispozici textilní vložky s páskem na knoflík. V roce 1950 již byly dámské vložky běžně k dispozici, ale jejich kvalita byla v porovnání se současností velmi nízká: snadno propouštěly krev a nosily se v kalhotkách vyplněných igelitem. V 60. letech 20. století se začaly na trhu objevovat vložky na jedno použití, které již byly vybaveny neklouzavým gumovým pásem k uchycení ke spodnímu prádlu. Protože menstruační vložky na jedno použití vznikly ve Spojených státech, do Česka pronikal tento vynález poměrně pomalu. K dispozici byly vložky vatové, složené z vrstev tuhé vaty v síťce, bez jakéhokoliv lepivého uchycení ke kalhotkám, první vložky s lepícím proužkem se začaly vyrábět v 70. letech 20. století. Na konci 80. let byly v tehdejší ČSSR menstruační vložky nedostatkovým zbožím. I dnes ženy mohou používat též pratelné – vícekrát použitelné menstruační vložky, které jsou obvykle vyrobeny z bavlny (flanelu, plyše, froté nebo vlny). Jsou šetrnější k životnímu prostředí a příjemně se nosí, jejich nevýhoda je nutnost manipulace s použitými vložkami a jejich praní. Ještě dodáváme, že i menstruační kalhotky z 1. poloviny 20. století byly v rámci expozice vystaveny.

Historie kondomů
Kondom je jednou z nejstarších forem antikoncepce, jeho historie se počítá na tisíce let. Ze zvířecích blán je vyráběli Egypťané už 1000 let před naším letopočtem. Kondomy znali i v Číně a Japonsku, kde měli dokonce několik typů – z tenké kůže, želvích krunýřů, nebo z rohoviny. Nejstarší dochovaný kondom je v Australském muzeu z roku 1640. Nejranější důkazy užívání kondomů v Evropě najdeme na rytinách v jeskyni Combarelles ve Francii. Vznik rytin je odhadován na rok 100 našeho letopočtu. Další zmínky o kondomech jsou až z období středověku, kdy se používaly jako ochrana proti syfilisu. Plátěné kondomy se tehdy namáčely do různých chemikálií, což mělo mít spermicidní a baktericidní účinky. Kondom vyráběný ze zvířecích střev se během 18. století stal známou a populární pomůckou pro kontrolu porodnosti. Dokumenty naznačují, že legendární milovník 19. století Casanova pánskou ochranu pravidelně používal. Nebál se pohlavních chorob, ale desítek dětí, které by musel živit. Původ slova kondom není jasný. Traduje se, že byl pojmenován po doktorovi Condomovi, který v 16. století působil na dvoře krále Karla II. Věrohodné důkazy, že taková osoba opravdu existovala, však chybí. Pravděpodobnější tedy je, že slovo bylo odvozeno z latinského condus, což znamená nádoba. Gumový kondom vznikl krátce po objevení vulkanizované gumy kolem roku 1840. První výrobky byly tlusté jako duše od jízdního kola, takže vychutnat si sex bylo obtížné, pokud muž vůbec něco cítil. Proto se vyráběly i kondomy pouze na žalud, jejich spolehlivost byla však nižší. Po roce 1930 byla guma nahrazena kapalným latexem a z něj se vyrábí prezervativy dodnes.
 
Intimní hygiena – vzpomíná Eliška Šefrová, rozená Lamačová
Prostředky pro osobní hygienu jsou v dnešní době tak rozmanité, že se ozývají hlasy, zda je pro lidský organismus jejich užívání ve velké míře vhodné. Základem mnohých výrobků, jak čisticích, tak zkrášlovacích, jsou samozřejmě chemické prvky, které mohou ničit obranyschopnost těla. Nabídka kosmetických a očistných značek se v našich českých končinách rozrostla až po roce 1990, kdy se začal otevírat náš stát zahraničnímu obchodu, do té doby všem hospodyňkám a všem ženám muselo stačit jen velmi málo druhů prášků na praní, mýdla či šampónů, ale také rtěnek, laků na nehty či řasenek a stínů na oči.  Nemluvě o tom, že parfémy libých vůní nebyly k dostání na našem trhu prakticky vůbec, stejně tak antiperspiranty, maximálně zásyp proti pocení perilacin. K známému nedostatkovému zboží ještě v 80. letech minulého století patřily dámské hygienické vložky. Ženy byly šťastné, když sehnaly alespoň nějaké, křidélek a tvarů nevěda a netřeba.
Jak ale vzpomíná na osobní hygienu a intimní záležitosti paní Eliška Šefrová, narozená jako Lamačová v roce 1925 ve Smržovce. 
„Je to zajímavé, že se vzpomíná na různá řemesla, pracovní a společenský život, na různé události, ale o takových věcech se moc nemluví. Myslím, že osobní hygiena byla jiná v bohatých rodinách a jiná v těch chudých. Ve Smržovce bylo několik továrníků a exportérů, kteří měli vily a jiný způsob života, takže si myslím, že u nich se na hygienu dbalo více. Já jsem patřila do té druhé skupiny. Jako dítě jsem si asi tolik neuvědomovala, že by něco mělo být jinak. Vím jen, že bratr Ota se už v dospělosti zlobil na rodiče, že u nás zanedbali čištění zubů. Je pravda, že si vůbec nevzpomínám, že bychom si zuby čistili a navštěvovali nějakého zubaře. Narodila jsem se v domě č. p. 859 v Luční ulici, do domu byla zavedena voda až po 2. světové válce, a to jen do sklepa, kde se vždycky natočila do kbelíku a nosila nahoru do kuchyně, kde se nejprve musela ohřát na kamnech. Předtím jsme ze studny, která byla před domem, čepovali vodu pomocí pumpy. Dnes už klasické pumpy nikde po městě nevidíte, ale dříve je mělo u domu mnoho lidí. Když jsem byla starší, celé léto jsem si vždycky naplnila lavor a myla se venku ve studené vodě, i vlasy! Dědeček se mi obdivoval, jaký jsem otužilec, já jsem radši vydržela studenou vodu, než bych byla špinavá. Nepamatuji se ani na žádná jiná toaletní mýdla, než bylo Schichtovo mýdlo s jelenem, tím se i pralo. Mytí a praní probíhalo u nás jako v jiných rodinách, do místnosti se jednou týdně dala vana, ve které se postupně vykoupali všichni členové domácnosti, od nejmenšího po nejstaršího. Do vody se pak namočilo prádlo, které se máchalo v potoce pod domem. Rodiče se před dětmi nikdy neukazovali nazí, o intimních věcech se nehovořilo. Zpětně si ale vybavuju věci, které mi jako dítěti nedocházely. Po tolika letech těžko říct, co jsem si tenkrát myslela. Vzpomínám, že maminka a tety namáčely a praly takové jakoby hadry, které pak sušily, aby nebyly na očích, některé maminky i v té době zamykaly půdu, aby se děti nepídily, k čemu slouží tohle prádlo, jednalo se o dámské vložky. Já si pamatuji, že „za nás“ už byly vložky vatové, nosily se takové speciální kalhotky na knoflíčky, jednak se daly zapnout po straně a na pupku se na knoflíček se dala připevnit vložka. I o intimním životě rodičů se nikdo nebavil. Moje babička občas hlídala příbuzného Ládíčka, který nám ostatním dětem vyprávěl, že koukal na maminku a tatínka v posteli, jak se tam mrskaj. Já si zas vzpomínám, že můj táta zřejmě používal prezervativ, vymýval si takové gumy, které měl ve skleničce na nočním stolku, takže si myslím, že to byly kondomy asi na nějaké opakované použití. Bylo to zkrátka všelijaký. Jako děti jsme ani nechodily k holiči. V Luční ulici bydlel i holič Šouta v domě č. p. 326, jestli se nepletu, táta mu vždycky řekl a on nás přišel domů ostříhat. Myslím si, že opravdu hygiena i zdraví byly otázkou movitosti, když nebylo peněz ani na doktora, nemohlo být ani na jiné věci. Vedle brášky Pepíka a Otakara jsem měla ještě Honzíčka, ten v deseti letech umřel na záškrt. Vím, že naši neměli na léky, tak se dávalo na různé rady. V č. p. 1151 bydlel lidový léčitel Mazač, poradil dávat Honzíkovi slanečky, protože při záškrtu se nemocný dusí, tak aby sůl uvolnila dýchání. Bylo to moc smutné… A ještě něco ke kosmetice, za mých mladých let se nepoužívala skoro vůbec, já jsem ani po ní netoužila. Jen si pamatuju, že mi moje teta Anna Vlková, která byla švadlenou, věnovala pudřenku, zdravíčko, které už sama nepotřebovala. Měla jsem vlastně výhodu, malovátka jsem nepotřebovala celý život, tak mi nechyběla.
Inka Urbanová
z archivu E. Šefrové
z archivu E. Šefrové
30.05.2014 12:51:01
t.jakoubeova
Kulturní středisko – Zámeček
náměstí T. G. Masaryka 1
468 51 Smržovka

tel. 483 369 325


email: t.jakoubeova@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one